Často bývá sportovní příprava zdrojem zdravotních obtíží, které jsou buď v přímé souvislosti s danou zátěží, nebo se pouze při zvýšeném fyzickém zatížení organismu projeví. Tento úhel pohledu je tak trochu zavádějící, neboť může od organizovaného výkonnostního sportu dětí odrazovat. Nabízí se ale i jiná perspektiva, kdy se dítěti dostane odborného vyšetření, diagnostiky a terapie právě na základě sportovní prohlídky, spolupráce trenéra nebo oddílu s fyzioterapeutem. Často tak dochází k záchytu poruch, které by jinak zůstaly skryté.
V úvodu něco nezbytné teorie: V rámci diagnostiky a léčby pohybového aparátu se setkáváme v zásadě s dvěma typy poruch. Jde o poruchy strukturální, kde jsou fyzicky přítomny patologické změny tkání či přímo kloubů a poruchy funkce, kdy se nevyskytuje konkrétní organické poškození zobrazitelné rentgenem, ultrazvukovým vyšetřením a dalšími zobrazovacími metodami. Lze říci že oba typy poruch se navzájem prolínají.
Typické pro dětský věk je, že porucha funkce přechází v poruchu struktury.
Jako příklad lze uvést chybné zapojení svalů ramene, které z počátku dotyčnému nečiní žádné obtíže, neomezuje jej. Dítě má ,,pouze“ odstáté lopatky a jedno nebo obě ramena vytažená vzhůru. Při zatížení však dochází ke změnám svalového napětí, tedy i tahu na kosti, v našem příkladu konkrétně na postavení lopatky, a tím je ovlivněno postavení v ramenním kloubu. V této fázi může docházet k omezení rozsahu, bolestem, avšak stále se jedná o poruchu funkce. Při zobrazení kloubu nejsou přítomny žádné změny. Mluvíme o poruše dynamické stabilizace, decentraci kloubu. Není - li tento stav řešen, dochází, po určité době, vlivem chybného postavení v kloubních segmentech k rozvoji strukturálních změn, tedy strukturální poruše, která nejen že působí bolest a pohybové omezení, ale mnohdy je nevratná a dotyčného omezuje v běžných denních aktivitách, o sportu nemluvě. Změny jsou v této fázi prokazatelné při zobrazovacím vyšetřením. Funkční porucha v dětském věku se vyvíjí ve strukturální poškození v dospělosti.
Velmi často, rodiče dětí kladou otázku, proč k těmto poruchám dochází. Důvodů je několik a vzájemně se kombinují. Genetická výbava, odchylky v psychomotorickém vývoji v prvních měsících života, absence přirozeného pohybového rozvoje dítěte, kdy se dítě hýbe buď málo, anebo má intenzivní zátěž, která je jednostranná. V obou případech má omezený pohybový repertoár. Uvedené důvody jsou dnes všeobecně známé, často však rodiči, trenéry, lékaři, ale i fyzioterapeuty podceňovány. Přitom jsou základním faktorem pro vývoj dítěte, případná pohybová omezení, i sportovní kariéru. V posledních letech z výzkumů vyplývá, že funkční a strukturální poměry v pohybové soustavě jsou jedním z limitů z hlediska dávkování tréninku i výsledného sportovního výkonu.
A zde se otevírá pole působnosti moderní, odborné fyzioterapie. V dětském věku je plasticita nervové soustavy, která řídí pohybovou soustavu, největší. Má tedy největší potenciál k pohybovému učení, s nadsázkou lze říci opravám systému. Zcela situaci u dětí vystihl doc. František Véle, jeden z ,,otců“ moderní rehabilitace ve spojení:,, funkce formuje orgán“. Jinými slovy: To, jak se bude dítě hýbat, jakou bude mít pohybovou zásobu a zkušenost, je rozhodující pro tvar jeho kostry, držení těla, zatížení kloubů v dospělosti.
Zkušený fyzioterapeut je schopen diagnostikovat poruchu právě již ve funkčním stadiu, kdy je dobře řešitelná. Odhalí odchylku v provedení pohybu, v držení těla, ve schopnosti vnímat vlastní pohyb a pozici v prostoru. Tato identifikace klíčových problémových míst a konkrétní, cílená terapie jsou zásadní.
Následuje zavedení cviků, manuální nebo fyzikální léčba, stanovení režimových opatření. Nedílnou součástí je aktivní spoluúčast rodičů, kteří cvičí s dítětem, kontrolují provedení cviků, dodržování režimových opatření a sami svým přístupem motivují. Totéž platí u trenéra.
Fyzioterapie tak představuje nezastupitelnou pomoc pro rodiče a trenéry sportujících dětí. V současném rostoucím tlaku na rannou specializaci je fyzioterapeut nouzovou brzdou na straně jedné, na straně druhé otevírá možnosti rozvoje sportovního výkonu. Nezbytná je otevřená komunikace mezi fyzioterapeutem, rodiči, trenéry a dítětem – malým sportovcem, pochopitelně přiměřeně jeho schopnostem vnímat a zpracovávat informace.
Mgr.Petr Hána, www.sport-medicine.cz
Fyzioterapeut úzce spolupracující s RTA a mnoha špičkovými sportovci, včetně FAČR Viktoria Plzeň