Kategorie babytenis (7/8 – 9 let)
Úvodem:
Tuto kategorii můžeme charakterizovat jako počátek důležitého období pro položení „zdravého základu“ pozdější perspektivy, ale také první možnost „opravdu něco pokazit“ a založit příčinu pozdějších velkých problémů v přípravě hráče, mezi něž bychom mohli zařadit nedostatky v technice úderů, chybějící tréninkové návyky, nedostatečně rozvinutá koordinace atd. Právě v tomto věku se často začne projevovat konflikt mezi systémy výuky: raná specializace vs. optimální vývoj respektující vývojové faktory. Přední trenéři se shodují v názoru, že oběma způsoby se lze eventuálně dostat na maximum svých schopností, tedy chcete-li na vrchol, nicméně raná specializace má velmi mnoho nebezpečných okolností, které mohou vést k předčasnému ukončení nadějně vyhlížející sportovní kariéry. Detailněji se tomuto tématu budeme věnovat v některém z dalších pokračování našeho seriálu. Z hlediska dětí samotných se jedná o postupný počátek „opravdového trénování“, nastupuje rozvoj vlastní odpovědnosti za svůj tenis, ikdyž v ideálním případě bez výrazného a přeháněného lpění trenérů a hlavně rodičů na „výsledkovém plnění“. Zde si dovolím uvést moji čistě osobní radu pro rodiče: „Nenechte se strhnout „babyšílenstvím“ a „rádoby“ moudrými radami některých přehnaně ambiciózních či individualisticky se chovajících rodičů a trenérů“. Respektujte individualitu svého dítěte. Vždyť jste na absolutním počátku velmi dlouhé cesty (průměrně se uvádí, že od počátků tréninku k počátkům vrcholové úrovně trvá cesta cca 10 let, což je i logicky odvoditelné, dítě začne v 5/6 letech a v 15/16 se již zcela zřetelně profiluje jako talentovaný či netalentovaný), proto si nemůžete dovolit chtít tzv. všechno hned. Tenisový vývoj by měl korespondovat s vývojem tělesným a duševním. Když se budete snažit některou jeho část uměle urychlit, nakonec to stejně bude mít spíše negativní dopady. Často se trénink podřizuje okamžitému úspěchu. Otázka zní: úspěchu koho? Ano , správně se domníváte, mám na mysli úspěch rodiče a trenéra. Dítě jde jaksi do ústraní. My, rodiče, máme jeden zásadní problém. Mnohdy se svoje nenaplněné tužby, přání, cíle a sny snažíme realizovat právě prostřednictvím svých dětí. Pak je lehce zaměnitelný náš vnitřní pocit uspokojení v okamžiku okamžitého úspěchu, za znamení správně nastavené cesty v přípravě našeho dítěte. Je třeba velmi významně připomenout, že se jedná o sport našich dětí a ne nás – rodičů. My musíme v optimálním případě plnit roli pozitivního motivátora a „záchranného prvku“ v případě nepříznivých okolností v tréninku či utkání, při ztrátě motivace atp.
Aby dítě dosáhlo brzkého vysokého standardu – vyhrávalo, stačí mnohdy vést tréninky s důrazem na úderovou jistotu. Trochu nadneseně bych řekl: „Hraj to vysoko nad sítí třeba 50x za sebou dokud soupeř nezkazí“. Proč to není ideální? Důvody jsou zcela jednoznačné: minimální rozvoj koordinace, variability, kreativity, absence zábavy v tréninku, nevyužití koordinační kapacity, později horší transfer pohybových činností ve ztížených podmínkách utkání. Což celkově vede k horší adaptaci, poklesu progresu až stagnaci výkonnosti a ve výsledku ke ztrátě motivace a perspektivy.
Charakteristika věkové kategorie 7-9 let:
Slabý skelet. Ještě malá produkce testosteronu. Slabá úroveň ANP procesů (anaerobní energetické procesy – dítě nemusí zvládat delší intervaly zátěže, cca nad 30-40s v maximálním nasazením). Převaha rychlých glykolytických vláken (tedy není ideální období pro řízený rozvoj vytrvalosti). Ke konci období se dokončuje zrání mozku. Vysoká plasticita CNS (centrální nervové soustavy), což podmiňuje vysokou vznětlivost nervově řídících procesů a proto začíná v tomto období ideální rozvoj koordinace, tedy pohybové schopnosti, která je závislá na kvalitě a vyzrálosti nervové soustavy a je zároveň jednou z určujících schopností pro tenis. Kolem 8 roku začíná období tzv.“Zlatého věku motoriky“, což souvisí s výše uvedeným, tedy, že učení se novým pohybovým vzorcům (v našem případě tenisová - úderová technika) probíhá v tomto věku velmi lehce. Tato schopnost začíná vyhasínat u většiny jedinců kolem 12/13 roku. Z toho vyplývá, že co se dítě nenaučí mezi cca 6/7 - 13 rokem, bude později dohánět s většími obtížemi a úsilím. Tedy využívejme vysoké úrovně koordinačního potenciálu a „plňme“ zásobník pohybových vzorců co možná nejvíce. I na úkor již zmíněné úderové jistoty.
A jak je to s psychikou? Dítě již nabývá schopnosti vykonávat po delší dobu činnosti, které nevyplývají z okamžitých vnitřních potřeb a nemusí být tak samy o sobě příjemné. Dochází k osvojování morálních norem (např. princip fair play, hodnocení soupeře, vnímání křivdy atd.). Paměť je stabilnější, dítě chápe vztahy a souvislosti mezi ději, ale pouze když si je dokáže názorně představit. Zároveň je dítě schopno logických operací (počátky výuky jednoduchých taktických zásad). Nervový systém je již celkem vyzrálý. Vyšší úroveň kognitivních (poznávacích) procesů a potřeba stýkat se s ostatními dětmi (i mimo školní kolektiv) je ideálním základem pro vytváření tréninkových skupin, které „zjemní a zlehčí“ psychickou náročnost individuálního sportu. Také mentální aspekty probíhají vývojem, mnohé se může ještě změnit. Ze zdánlivě odevzdaného či nevýrazného hráče ještě může vyrůst zapálený bojovník. Ano, již v tomto věku se i v této oblasti může projevit výrazný mentální talent, ale obecně vzato je aspirativní chování (bojovnost, silná touha po vítězství či budoucím úspěchu) projevem, mimo jiné, schopnosti silné vnitřní motivace a ta v tomto věku většinou ještě nehraje roli – děti jí ještě nejsou většinou schopny.
Psychické a emoční předpoklady v praxi
Každopádně je věk 7-9 let obdobím, kdy si již můžeme začít všímat dalších psychických a emočních předpokladů, které budou později určujícími faktory pro dosaženou výkonnostní úroveň. Patří mezi ně zaujetí, elán, soustředění, soutěživost, úsilí, odolnost vůči stresu a další. To jsou mnohdy důležitější faktory než samotný pohybový talent. Elán pro danou činnost děti vykazují buď již od mala nebo se začne projevovat až později. Proto pozor s unáhlenými soudy při prvních soutěžních zkušenostech. Zaujetí souvisí s elánem. Sportovní psycholog Jim Loehr ho nazývá láskou ke sportu. Dle mne je to jeden z nejdůležitějších předpokladů ve kterém hraje roli i rodinné prostředí ve kterém dítě žije. Vidí-li, že sport je přirozenou součástí života jeho rodičů, mnohdy tato skutečnost přispívá i k jeho rozhodování. Když se ale sport bere příliš vážně od mladých let, může být právě přílišné zaujetí a lpění na výsledcích, zásadním činitelem způsobujícím pozdější Born – out syndrom (syndrom vyhoření). Což jednoduše znamená, že sport přestane dítě bavit a nevidí důvod v něm pokračovat. Během utkání je vhodné sledovat také úroveň soustředění. Sledujme oči dětí. Jak se věnují hře. Zda brouzdají pohledem kolem sebe nebo se pouze koncentrovaně věnují míčku a hře. Kvalita a úroveň koncentrace bude v pozdějších letech jedním ze zásadních faktorů ovlivňujících celkovou úroveň hry.
Všechny psychické a emoční předpoklady probíhají vývojem. Odborníci se shodují, že jejich základ je s určitostí vrozený. Pravděpodobně se ale jejich konečná úroveň dá ovlivnit správným působením. Neodvážím se tvrdit do jaké míry (a jsem velmi skeptický k direktivním názorům, že vše je možné ovlivňovat významně). Nicméně jedno je jisté. A to ta skutečnost, že řekněme u průměrných a nadprůměrných jedinců v dané oblasti, lze působit výrazněji. Tam, kde jsou indispozice, nezájem, jen stěží dosáhneme aktivním působením nějakého výrazného a hlavně trvalého výsledku. Protože sport je hlavně jak jsme již uvedli – o lásce k němu.
Na co si dát v babytenisu dále pozor!
Rozvíjejte přirozený švih. Jak již bylo uvedeno, důraz na příliš velkou úderovou jistotu může vést právě k opaku. Dítě pod dojmem, že nesmí udělat chybu, začne údery více „strkat“, přestane přirozeně švihat a problém je na světě. Více tato skutečnost zasahuje forhend, který spolu s podáním představuje základní švihové údery. Dalo by se říci, že podání je z tohoto pohledu vlastně takový forhend nad hlavou. U většiny dětí jsou švihové pohyby přirozené a problémy mnohdy nastanou paradoxně při přílišném instruování a nucení dítěte do „správného pochopení“ jinak přirozeného pohybu.
Rozvíjejte dále percepci (vnímání) a koncentraci. Babytenista pokračuje ve zdokonalování se vnímat míč během jeho letu pozorněji. Cvičení jako „hop - bum“, kdy hráč říká hop když míč dopadne a bum při jeho zásahu, „sleduj míč jako bys chtěl přečíst nápis na něm“ nebo „rychle řekni jaký míč proti tobě letí“ (vysoký, čop, lift atd…) souvisí s prohlubováním schopnosti vnímat a koncentrovat se více na vyšší úrovni během výměny.
Hrajte s dětmi výměny. Zde si dovolím prezentovat pouze svůj osobní názor. Přestože se odvážím tvrdit, že znám velmi dobře metodické postupy při nácviku techniky podle norem ITF, osobně s nimi nesouhlasím v celé šíři a netrénuji přesně podle nich. Velmi mnoho se používá nahrávání z koše. V prvotním seznámení s technikou, při výjimečných situacích se tomuto způsobu neubráníme a může být přínosný, ale z celkového úhlu pohledu je dle mne nutné vždy co nejdříve zařazovat výměny mezi trenérem a hráčem či dvěma hráči. Pakliže bude převažovat nahrávání z koše, trénujeme vlastně něco zcela odlišného, než se bude ve finále při utkání na dvorci dít. Přirovnal bych to ke hře bez podání, také velmi častý jev na trénincích mládeže. Standardní trénink, ve kterém se po celou dobu hrají cvičení bez podání a na závěr si děti zapodávají a končí, trénuje vše, jen ne skutečnou hru. Rozdíl mezi hrou bez a s podáním je v odlišném rytmu. Navíc reakce na returnu je velmi náročná na koncentraci, na reakční schopnosti. Proto je třeba ji co nejvíce opakovat. A to hlavně v herních reálných situacích. Častý způsob: jeden podává a druhý to returnuje bez dohrávání se opět úplně vymyká zápasové realitě.
Prostorová orientace. Standardní dvorec je příliš velké pole pro babytenis. Učte proto děti pohyb a odehrávání úderů ve všech jeho částech a postupně také do všech jeho částí. Podpoříte tím eventuální předpoklady pro tuto činnost nebo alespoň nebudete mít významný nedostatek. Často je k vidění jednoduchý příklad: uprostřed dvorce hráč hraje velmi dobře. Ještě po pohybu stranou není znatelný problém (mimochodem se jedná o nejjednodušší pohyb k míči ze všech možných). Jakmile se však hráč musí začít pohybovat hluboko do dvorce, vzad atd., nastávají komplikace – hráč začne hůře „číst“ výměny a přestává zasahovat míče v ideálním bodě. Předcházejme tomu tím, že pravidelně zařazujeme do tréninku hru v celém prostoru dvorce.
S tím souvisí samozřejmě hra dopředu. Zažití nabíhaného úderu by mělo začínat právě nyní. Souvisí to, jak jsme již řekli, s vnímáním prostoru uvnitř dvorce, ale také s nácvikem zásahu míče v různých výškách. Což zlepšuje timing, cit pro míč a v neposlední řadě variabilitu úderů!!!
Pokračujeme ve vyvážené výuce všech úderů. Jakkoli se to zdá samozřejmostí, skutečnost je naprosto opačná. Voleje a celkově hra u sítě se trénuje velmi málo. Spodní rotace v úderech také. Viz. výše uvedený „Zlatý věk motoriky“. Jednoduše podáno: veškerý trénink je ze širokého úhlu pohledu „pouze“ adaptace na opakovaně navozené podmínky. Když vytváříme situace opakovaně pouze na základní čáře, nenaučíme hráče pohyb k síti přes útočný úder. Promiňte mi až přehnanou primitivnost vyjadřování v této souvislosti. Vím, že každému je toto jasné, ale na dvorcích, věřte mi, se to opravdu při tréninku často děje nesprávně.
Podporujte kreativní jednání. Vymýšlejte takové podmínky na dvorci , aby dítě bylo nuceno samo řešit vzniklé situace. S tím souvisí i jeden z výukových stylů, tzv.řízené objevování, používající se hlavně ve školní praxi. Trenér navozuje situace a s různě velkou pomocí je nechává hráče řešit. V praxi se však většinou děje opak. Hráč musí řešit situace přesně podle vzoru trenéra, často bez možnosti se jakkoli rozhodnout, což kreativitu moc nepodpoří. Když před malého hráče stavíme přiměřené překážky, zároveň nesledujeme pouze jak je řeší, ale také jak se při tom projevuje právě z pozice psychických a emočních předpokladů, což je pro nás velmi důležité, rozvíjíme přirozenou cestou hráčovu herní inteligenci a vytváříme podmínky pro podporu rozhodovacích procesů. Což v pozdějším věku bude velmi důležité vzhledem k velkým rychlostem, ve kterých se bude juniorský tenis odehrávat.
Pozor na „přírodní typy“. Určitě jste se s nimi setkali. Umí se ke všemu tzv. postavit a často mají nezkrotné individualistické povahy, tedy si nenechají moc do ničeho mluvit. Na kurtu ale působí velmi nadšeně, koordinačně velmi schopně, ikdyž jejich technika nemusí být vždy podle ideálních biomechanických parametrů. Zde mám osobní poznámku. Opatrně s okamžitým „opravováním“ a „předěláváním“. Oni „příroďáci“ jsou mnohdy dobří právě pro ten svůj dar od Boha. Neví, jak to dělají, ale dělají to přirozeně a většinou v podstatě správně. Jakmile je začneme škatulkovat, opracovávat příliš, může se lehce stát, že překročíme tu tenkou hranici, za níž bude jen obyčejný průměrný hráč, který navíc začne příliš přemýšlet o svých pohybech a to ho začne brzdit. Že pro něj, tím pádem, může tenis ztratit své kouzlo, se přirozeně nabízí. Proto takové hráče zpočátku více pozorujme, hledejme ekvivalentní herní a úderové projevy u hráčů světové špičky, abychom dříve než začneme cokoli „srovnávat“, si byli opravdu jisti daným postupem a nutností něco měnit.
Doplňkové sporty a aktivity. K čemu jsou vlastně nutné? Kromě rozvoje dalších pohybových dovedností, navyšování kondiční úrovně, lepšího pohybového transferu (přenos podobných pohybových návyků z jednoho sportu do druhého, názorným příkladem je třeba házení a jeho vliv na podání – vždyť základ obou pohybových struktur je stejný), se doplňkové sporty ideálně hodí na odreagování se od náročné tenisové přípravy. Kromě varianty druhého sportu (např.: atletika, úpolové sporty, kolektivní hry, gymnastika) se nebraňme ani sezónním a rodinným sportům. Příkladem jsou: kolo, běh, běžky, bruslení, plavání.
Vztah mezi úderovou technikou a pohybovým aparátem. Vím, že dříve se tyto okolnosti nijak zvlášť neřešily. Ale doba se mění, sportovní vědy jsou na vyšší úrovni a tak se řešení mnohých problémů posouvá do jiné - účelnější roviny než dříve. Dříve byl, dnes často zmiňovaný, přirozený pohyb, běžnou součástí života každého dítěte. Stále jsme někde běhali, do něčeho kopali, něco házeli a k tomu organizovaně trénovali svoje sporty. Měli jsme tedy dostatek obecného pohybu a k tomu pohyb speciální. Dnešní doba ale přináší mimo jiné v tomto ohledu změnu. Většina dětí se pohybuje pouze v organizovaných časech. Byť jsou šikovné, talentované. Jednoduchá logika věci naznačuje, že celkový časový objem strávený pohybem je nesrovnatelně menší než dříve. Příčiny nechme tentokrát stranou, to je spíše na sociologickou úvahu a pokračujme dál pouze v hlavních faktech. Jakýkoliv pohyb končetin i celé pohybové vzorce (souhrny několika návazných pohybů i různých segmentů těla) vychází ze středu těla. Z oblasti trupu. Kvalitu držení těla zabezpečuje systém tzv. dynamické nervosvalové stabilizace, jindy je používáno označení vnitřní – hluboký stabilizační systém. V oblasti trupu se jedná se zejména o souhru bránice, pánevního dna, břišních svalů a drobných svalů kolem páteře, které nejsou vidět, naopak skrývají se v hlubších vrstvách, blíže kosternímu aparátu. Jejich činnost se vyvíjí postupně, jak dítě roste a zraje centrální nervová soustava. Postupně se napřimuje, až přechází do chůze. Jedná se o tzv. vývojovou motoriku. Pokud tyto svaly pracují ve vzájemné souhře, udržují díky druhově geneticky daným pohybovým vzorcům správnou pozici pánve, páteře s čímž souvisí postavení ramen, dolních končetin, hlavy. Jestliže hluboký svalový systém není v dostatečné kondici, absence jeho správné funkce se promítne na pohybech ostatních částí těla. Dochází k určité diskoordinaci. Pohyby nemají správný průběh. Výrazným příkladem je například rotační pohyb trupu při forhendu. Tak jednoduchá záležitost a tak často ovlivněná právě zmíněným nedostatkem v hlubokém svalovém systému. Trup, který není dostatečně stabilizován a napřímen, nemůže rotovat. Dochází k náhradě rotačního pohybu úklonem a paží, které ale není na takovou zátěž svalově připravena a přetížení svalového systému paže je jen otázkou času. Ví se, že právě přirozené formy pohybu a jejich dostatek je jedním z faktorů, jenž udržuje stabilizační systém v lepší kondici. Bohužel když tento fakt nenastává, je třeba doplnit tento nedostatek konkrétním vyrovnávacím cvičením. Odtud vznik všech různých forem core tréninku (od pilates přes cvičení na gymnastických míčích až po TRX). Stále se však jedná o tutéž problematiku. Protože tenis je jednoznačně jednostranná pohybová záležitost, s určitostí se v tréninku talentované mládeže bez doplňujících aktivit tohoto typu neobejdeme. Navíc svoji roli sehrávají samozřejmě i dědičné faktory. Někdo má lepší a někdo horší dispozice. Z pozice trenéra je důležité tento fakt vést v patrnosti a mít možnost spolupracovat s odborníkem z oboru fyzioterapie. Prohlídka u sportovního lékaře by měla být samozřejmostí. Mnohdy jednoduše špatný pohybový projev při nácviku úderové techniky nemusí mít příčinu v nešikovnosti hráče, ale ve špatném stavu hlubokého svalového systému.
A když jsme takto probrali tuto ožehavou problematiku, je nutné zmínit ještě dva související a současně velmi důležité faktory, jenž jsou hlavními určujícími elementy, zásadně ovlivňujícími pohybové předpoklady pro koordinačně náročné sporty, mezi které tenis bezesporu patří. Jedná se o propriorecepci, což je
A jak je to s objemem a zásadami tréninku babytenistů? To je jistě věčné téma s mnoha rozdílnými názory, kde se každý svoji pravdu pokusí obhájit. Já vycházím především z faktů, která tvoří základ tohoto článku. Specifika dětského věku, mentální a emoční možnosti a předpoklady a dlouhodobá, pokud možno pozitivní perspektiva. Tedy nesestavuji trénink s cílem mít šampióna národní úrovně v 8 letech, ale směřuji k perspektivnímu hráči v juniorském a dospělém věku. Mezi obecná doporučení patří mimo jiné následující zásady:
- 3-4 tréninkové dny (podle toho zda je týden s turnajem či bez něj)
- součástí tréninku by měly být i zápasová cvičení, možné je pravidelně do tréninku zařazovat řízený sparing pod dohledem trenéra (nemusí se jednat vždy o celý set, přínosem jsou i kratší úseky hrané na body – standardním způsobem nebo s úpravou podmínek a tím směřovaným zaměřením)
- opatrně s neřízeným sparingem (děti hrají pravidelně utkání bez dohledu), může přinášet komplikace v podobě zažívání si špatných návyků ať už technických či taktických
- využíváme trénink techniky situačním způsobem (po zvládnutí základů techniky zařadíme trénink formou cvičení, ve kterých je nutné techniku užít pro správné umístění míče – situace navozuje podmínky pro užití dané techniky)
- nepravidelné klubové miniturnaje či skupinové zápasové tréninky (v době bez turnajů)
- kondiční příprava může být součástí tréninku (běžně dělám na 1,5hod.tréninku kondiční atletický úvod a závěrečný vyrovnávací trénink s využitím jednoduchých core cviků a strečinku – učím děti těmto aktivitám a dostávám jim je tzv.“pod kůži“)
- kdykoli to jde, doporučuji jinou pohybovou aktivitu (příkladem je bazén, kde je nutné sjet několikrát tobogán ale také chvilka strávená plaveckou technikou ještě nikoho nezabila, často navštěvuji se svojí skupinou běžecké závody atd., jednoduše nesmí být pouze tenis)
- další sport, je-li to v možnostech rodiny a dítěte, je další sport velkým přínosem pro celkový rozvoj dítěte
Ať už si uděláte tréninkový program jak chcete, věřte, že talent který trénuje 2x týdně 60minut a mimo to leží u počítače se ideálně rozvíjet nebude, stejně jako šikovné dítě trénující 6x v týdnu, ale pouze s raketou v ruce. Důsledky obou variant nakonec jedince stejně dříve nebo později dostihnou.
A co dodat na závěr?
Sportovní výchova dětí není úplně jednoduchá záležitost. Navíc tenis je v mnoha ohledech jeden z nejnáročnějších sportů. Pro eventuální úspěch – dosažení vrcholové úrovně, je třeba docílit souhry mnoha faktorů. Na mnoho z nich jste měli možnost nahlédnout v tomto článku. Věřte, že mým cílem bylo ukázat komplexní úhel pohledu na celou problematiku tréninku dětí, ve které hraje nejdůležitější roli dítě samotné, což v posledních letech významně postrádám na dvorcích v ČR. Doporučuji více se dívat kolem sebe, na ostatní sporty, neb tenis není z hlediska zákonitostí přípravy ničím výjimečný. Nejnáročnější součástí celého kolotoče přípravy malých začínajících tenistů je zachovat si zdravý logický náhled na věc. V kategorii babytenis se začínají potkávat dvě odlišné skutečnosti: stále pokračující důležitost dětského si hraní proti počínající systematičnosti a koncepčnosti přípravy. Proto je práce trenéra dětí tak náročná a současně důležitá.
Text: Jiří Rosol