Progresívní trénink
od počátku přípravy po vstup do juniorské kategorie
Byť máme v moderní době neomezený přístup k jakýmkoli informacím, můžeme sledovat všechny velké turnaje v televizi, zkrátka můžeme mít tenis jako na dlani, přesto se zdá, že postarat se o optimální tenisovou výchovu dítěte je stále těžší. Sleduji ostatní sporty a mám často dojem, že se v tréninku nejmenších řídí jednotnou metodikou. V tenise se ale v posledních letech děje pravý opak – čím dál víc rodičů a trenérů jde vlastní, »zaručeně správnou« cestou.
Nebyl by to až takový problém, kdyby se každý trenér pokusil dodržet elementární (tzv.uzlové body tréninku) základy v jednotlivých věkových kategoriích. Nejde pouze o dodržení správného postupu při nácviku úderové techniky, i když to je jeden z hlavních faktorů v dětských kategoriích, zejména v kategorii minia babytenis. Důležité jsou i další součásti výchovy: komunikace s rodiči, vytvoření adekvátních tréninkových skupinek, koncepčnost přípravy, vhodná volba tréninkových prostředků ve správný čas, správná volba turnajů, žádný zbytečný tlak na výsledky v dětském věku atd. Smyslem seriálu článků v Tennis Areně, který dnes zahajujeme, bude sumarizovat základní informace o tréninku jednotlivých věkových kategorií a naznačit tím ideální cestu.
Jistě se shodneme, že správný základ je pro budoucí progresívní trénink a tím i šanci dosáhnout osobního výkonnostního maxima důležitý, možná rozhodující. Často se stává, že výkonnost v žákovském nebo juniorském věku stagnuje (1. fáze se může objevit kolem 13-14 roku, 2. fáze během juniorském věku). Při hledání příčin, zejména první stagnační fáze, se mnohdy dostaneme až k samotnému základu z dětských kategorií, ve kterém najdeme zásadní nedostatky. Taková situace je pak často obtížně řešitelná díky věkovým i situačním specifikům (umístění na žebříčku a jeho obhajoba, tlak klubu a rodičů na výsledky, turnajové povinnosti, koordinační limity plynoucí z vyššího věku a ze součtu všech těchto faktorů vyplývající snížené sebevědomí hráče), čímž jsou další možnosti hráče značně limitovány. Bohužel často končí tato anabáze jednotným hodnocením: Neměl na to. Jenomže chyba je právě v systému tréninku ve věku 5-12 let. Do této fáze (přesněji do věku mezi 7.-8. až 11.-12. rokem) patří tzv. „zlatý věk motoriky“, tedy období, kdy se jedinec nejsnadněji učí pohybovým vzorců, technikám a dalším dovednostem. Proto je tak důležité udělat v přípravě vše správně, tedy naučit dítě co nejvíce pohybových struktur a maximálně rozvinout jeho koordinační potenciál. Rád bych vám na dalších řádcích a v pokračování seriálu nabídl ucelené informace, které vám pomohou nahlédnout na přípravu dětí z trochu širšího úhlu pohledu.
Počátky tréninku, minitenis (4/5 – 6/7 let)
- V popředí by měla být všestranná všeobecná příprava a komplexní pohybové formy; rozvoj koordinačních schopností je v tomto věku základem přípravy, např. koordinace oko-ruka, reakce na letící předmět. Úvodní tréninky by měly dítě především seznámit s prostředím, vhodná je i možnost ukázky tenisu v podání starších dětí.
- Optimální je zařadit další sport a pohybové aktivity; představa, že dítě bude 1-2x týdně chodit na tenisový kroužek a tak bude probíhat ideální rozvoj je mylná. Souvisí to s tzv.“Transferem pohybových vzorců“, tedy přenositelností či využitelností dosažených dovedností z jednoho sportu do druhého (příkladem může být atletický trénink a jeho využitelnost právě pro tenis).
- Vytváření tréninkových skupinek; hodí se v dalších věkových kategoriích z tréninkových, organizačních a také sociálních důvodů. Dobře fungující tréninková skupina zvyšuje kvalitu přípravy, děti se v kolektivu stejně »nastavených« kamarádů cítí lépe, funguje vnější motivace, i pro rodiče je příjemné se setkávat se stejně zaměřenými rodiči dalších dětí. Vytváří se tím tak potřebná specifická sociální skupina.
- Pohybová aktivita sama od sebe působí jako motivační prvek
- Velká pestrost v tréninku je nutností, děti v tomto věku mají velmi omezené možnosti koncentrace
- Udržet děti od opravdové zápasové atmosféry a zamezit jakémukoli tlaku na výsledky; v 6/7 letech již hrají minitenisové turnaje, ale pouze z důvodů seznamování se s prostředím tenisu, vnímání zápasové atmosféry, zábavy atd. My trenéři jejich hru sledujeme a ucelujeme si náhled na dítě z hlediska projevů při utkání (Zhruba kolem 4 let věku je dokončena emoční zralost mozku, vzorce emočního chování se již významně projevují, a proto je vhodné začít pozorovat projevy chování, ovšem pouze orientačně. Mozek dítěte dospívá až kolem 12. roku, do té doby se ještě může mnohé změnit.)
- Založit co nejsprávnější technické návyky. V dalších etapách tréninku budeme stavět v podstatě již pouze na těchto základech. O to efektivněji, o co lepší budou.
Metodika výuky v minitenisu z hlediska klíčových momentů (chronologicky)
- První tréninky. Jde o seznámení s prostředím, zažití organizačních struktur, práci ve skupině, získání úvodního postoje k tenisu, získání dítěte pro tenis. Zde se velmi zásadně projeví také druhá strana, tedy trenér. Jeho entuziasmus musí děti pro tenis získat/zlákat. Ano, zní to jako klišé, ale jde především o skutečnost, jak děti budou vnímat tenis nadále. Odvážil bych se osobně tvrdit, že nadšení a chuť trénovat v této fázi stojí nad znalostmi a schopnostmi trenéra.
- Základní pohybová průprava. Tedy běhání, skákání, házení, chytání, využití koordinačních pomůcek (koordinační žebřík, kužele, pásky, terčíky, míče různé velikosti), honičky. To všechno v jakýchkoli variantách, souvislostech, je v pořádku a nutné.
- Seznámení s raketou. Držení je zpočátku jednotné pro veškerý nácvik (přibližně mezi kontinentálním a polozápadním forhendovým včetně), jde o snadnou ovladatelnost rakety, pravidlem zůstává, že korigujeme pouze extrémní individuální formy držení, jinak výrazně nezasahujeme, využíváme nošení míče na raketě, vedení po zemi, pozemní hokej, pinkání o zem i na raketě, na cíl a mnoho dalších známých variant; základem je co nejdřív po úvodním nácviku dovednosti zařadit její variantu v pohybu, cílem je naučit děti manipulaci s raketou, a to oběma rukama, pozorujeme, jestli je dítě vyhraněný pravák či levák nebo nevyhraněný. Zjistíme to podle úrovně manipulace s raketou, házení míče, rozhovoru s rodiči o jeho mimosportovních aktivitách atd. Všímáme si zejména dětí, které jsou schopné ovládat raketu oběma rukama na slušné úrovni (tzv. ambidextrie, tedy obourukovost - nevyhraněná lateralita, týkající se cca 5% populace),
jsou z tohoto pohledu velmi zajímavé a perspektivní, nemají dominantní pravou nebo levou končetinu, a proto se dá předpokládat, že se budou snáze učit širšímu spektru pohybových dovedností. Mnohdy se mylně tvrdí, že hráč neumí forhend nebo bekhend, ale častou příčinou je nedostatečně rozvinutá a tím méně přirozená činnost na dané úderové straně, ať již jde o horší prostorovou orientaci nebo například nápřah na úder. - Nácvik úderů (cílem je, aby vše bylo co nejjednodušší).
- Držení: Pro zjednodušení učíme pouze dvě držení pro všechny údery, a to: pro forhend polozápadní forhendové a pro bekhend pravou kontinentální a levou východní forhendové či polozápadní, ruce těsně u sebe, později pro ostatní údery (podání, smeč, voleje, údery se spodní rotací) využijeme kontinentální držení. V základním postavení učíme dítě již forhendové držení. Často se učí pro forhend nejprve východní forhendové a poté změna na polozápadní, je to však zbytečné přidělávání práce sobě i dítěti. Zpočátku učíme forhend a hned v návaznosti bekhend, později voleje a podání. Respektujme »dětskou techniku«, údery ještě nemohou vypadat jako finální technika dospělých. Mnohdy právě snaha o preciznost provedení výrazně brzdí nácvik dalších dovedností.
- Průběhy pohybů při úderu jsou krátké, neučme žádné zbytečné souhyby (vysoké nápřahy apod.), ale ty přirozené, které vzniknou samovolně, korigujeme. Nápřahy jsou krátké a mají splnit pouze vytočení ramen, ani protažení nebude dlouhé, neb se hraje na krátkém dvorci.
- Postavení: Nestavme děti cíleně do postavení bokem – opět si přiděláváme práci, neb později budeme chtít otevřené postavení a fixace na striktně boční postavení a tím zhoršení podmínek pro pozdější rotaci ramen (tzv. do úderu) bude přinejmenším těžší. Zpočátku nechme děti stát podle jejich uvážení, později – pakliže si nenajdou správné postavení samy – upravte boční postavení u bekhendu. U forhendu používáme jak boční, tak otevřené postavení. Pravidlem je: dítě se musí naučit všechna postavení. Pravdou zůstává, že otevřené a polootevřené je nejčastější, proto ho také více vyžadujeme.
- Pohyb: respektujme tzv. výuku úderů v závislosti na pohybu, tedy jakmile je zvládnuto základní zvládnutí úderu, přistupme k nácviku v pohybu. Vždy platí pravidlo od jednoduchých podmínek ke složitějším. (Funkce pohybu je značně určována jejich zařazením do překrývajících se akčních souvislostí, Nitsch, Munzert, 1991), jinými slovy, aby úderová technika byla funkční později v podmínkách utkání, musí se její výuka těmto podmínkám podobat. Z místa se prostě tenis v utkání hrát nikdy nebude.
- Pozn. 1: Doba učení se pohybu (úderu) je velmi individuální, literatura uvádí 10 minut až 6 hodin nácviku (čistý čas). Berme to s rezervou, nicméně to ukazuje na zmíněnou možnost, že si dítě bez průběžné korekce dokáže zafixovat velmi rychle i špatný návyk.
- Pozn. 2: Teorie tvrdí, že při učení se nové dovednosti platí zásada 4-5 opakování správným provedením bezprostředně za sebou. Pak nastává nejvýraznější efekt učení. Z toho plyne i systém naší výuky. Jednoduše řečeno – když v tréninku převažuje situace, kdy dítě po jednom správném pokusu předvede nesprávné provedení, minimálně se prodlužuje doba nácviku. Tato skutečnost souvisí do značné míry se schopností koncentrace, a tu je třeba rozvíjet od počátku, samozřejmě s přihlédnutím k věku.
- Percepce, reakce na letící předmět, timing. Místo zásahu míče je jedním ze základních bodů tréninku v počátcích výuky (a vlastně i v celém tenisu), i proto učíme techniku co nejdříve v pohybu (platí tzv.“neopakovatelnost pohybové struktury“, tedy že neexistují dva úplně totožné údery). Rytmus a s ním spojený timing patří mezi další hlavní momenty výuky v kategorii minitenisu.
- Rotace. Po zvládnutí techniky forhendu a bekhendu a získání jistého citu pro míč a odskok, začneme nacvičovat práci zápěstí v úderu – horní rotaci. U bekhendu obouruč jako průpravné cvičení doporučuji nechávat dítě (praváka) hrát levou rukou v pozici držení jako při obouručném bekhendu, tedy forhend nedominantní paží.
- Postupný nácvik výměn. Od okamžiku, kdy je dítě schopno opakovaně vrátit míč na trenéra, přidáme do každého tréninku nácvik výměn mezi dětmi. Většinou jde o nácvik postupný; míč rozehraje trenér, dítě vrací na protihráče a následuje pokus o dohrávku. Poté rozehrává dítě – jde o nácvik rozehrávky a následné dohrávky. Praxe ukazuje, že postupně se děti učí hře mezi sebou skutečně přes 1 – 3 údery za sebou. Často situaci pomůže, když se do výměn zapojí i trenér (hra do trojúhelníku), tím se hra zintenzívní.
- Nácvik utkání. Navazuje plynule na bod 7 (zpočátku stejně dochází pouze k rozehrávce a eventuálně dalšímu úderu) a je to to nejdůležitější, co potřebujeme významně rozvíjet, tedy reakce na míč. Dětem pomáháme radami typu sleduj míč, jako bys chtěl přečíst, co je na něm napsáno nebo nakresleno, nejpozorněji sleduj míč v okamžiku, kdy ho soupeř trefí, řekni si „bum“ když míč trefíš atp.(to jsou příklady základních cvičení na rozvoj koncentrace a percepce)
- Volba a počty turnajů (dovolím si ryze osobní názor)
- Než pošlu dítě na první turnaj, opakovaně ho nechám hrát utkání v tréninku. Činností v utkání (i minitenisovém) je mnoho, a pokud má mít zápas tréninkový-výukový smysl, je třeba si vše v klidu zažít.
- Sám uspořádám (i opakovaně) oddílový miniturnaj pro několik dětí; nerad totiž vidím, když se na turnaji objeví děti, které ani netuší jak rozehrát podáním. Jednoduše nezastávám názor hodit děti do vody a ony sami poplavou, neb zde nejde o nepodmíněný reflex. Tenis je sport velmi složitý, náročný, a proto jsem přesvědčen o naprosto pozvolném »vhlížení« do jeho zákonitostí. Na turnajové utkání musí být minitenista náležitě připraven.
JR.