DVĚ ZÁKLADNÍ KONCEPCE SPORTOVNÍ PŘÍPRAVY DĚTÍ
Na podstatu tréninku dětí existují dva různé názory. Prvním je snaha o co nejvyšší výkon v útlém dětství – tzv. „raná specializace“. Druhý názor říká, že výkonnost by měla být přiměřená věku. Sportovní příprava v dětství by měla být pouze přípravnou etapou pro, v budoucnu, dosažení maximálního výkonu – tzv. „trénink odpovídající vývoji“ (Dovalil a kol., 2002). Rozdíl těchto dvou koncepcí spočívá v následujícím: zatímco v rané specializaci se děti přizpůsobují tréninku, což v praxi znamená, že na děti je pohlíženo prostřednictvím tréninku dospělých – výkon je na prvním místě a vše je mu podřízeno, na děti jsou kladeny tvrdé požadavky nejen z hlediska fyzických předpokladů, ale zejména z hlediska psychických nároků. Trénink přiměřený věku chápe, že děti nemohou zvládat ihned vše. Trénink se přizpůsobuje dětem. Výkon je chápán jako perspektivní cíl, důležitější než výsledek je nasazení, elán v tréninku a při soutěžích.
3.1 Raná specializace – obecná charakteristika
Základním rysem koncepce rané specializace je zaměření tréninku na okamžitý výkon, jak jsme již uvedli. Díky tomu je zatížení dosti jednostranné a dítě se naučí pouze omezené množství pohybových vzorců. Postrádá tak širokou koordinační základnu pro budoucí vývoj, což vede k limitaci v pozdějším tréninkovém rozvoji. Vytvoří se tzv. „tréninková bariéra“, což řečeno teorií adaptace znamená – předčasné vyčerpání adaptačních podnětů (Perič, 2008). Negativním aspektem mohou být i značná zdravotní rizika (v tenisu jednostranná, často nekompenzovaná zátěž), vedoucí k vážným komplikacím ve správném, fyziologickém vývoji dítěte, které v budoucnu mnohdy již není možnost kompenzovat a stávají se tak hlavním limitujícím faktorem pozdější úrovně výkonnosti.
3.2 Koncepce tréninku odpovídajícího vývoji – obecná charakteristika
Cílem je vytvořit optimální předpoklady pro pozdější rozvoj v etapě specializovaného tréninku. Tedy vytvoření co nejširší zásoby pohybů, což má význam pro činnost centrální nervové soustavy, ale také v získání pohybové zkušenosti, která pomáhá rozvíjet kvalitu pohybů v dané specializaci (pro nás v nácviku tenisové techniky). Toho je v tréninku dosahováno prostřednictvím všeobecné a všestranné přípravy.
3.2.1 Všestranná příprava
Charakteristická je široká nabídka různorodých pohybových činností (Perič 2008). V praxi to znamená seznámit děti s řadou sportů, věnovat pozornost vyváženému rozvoji všech pohybových schopností v závislosti na senzitivních obdobích. Tyto aktivity jsou odrazovým můstkem pro pozdější specializaci.
Všestrannost dělíme na:
a)všeobecnou – cvičení všeobecně rozvíjející, veškeré pohybové činnosti a sporty napomáhající celkovému rozvoji sportovce. Zaměřující se na celkový rozvoj svalstva, podporu srdečně – oběhového a dýchacího systému, rozvoj koordinace, volních vlastností aj. Význam těchto cvičení je pro specializovaný výkon nepřímý: působí jako činitel všestrannosti, mají ale také roli zdravotní a kompenzační (Dovalil, 2002). Pro tenis se nejčastěji uvádějí tyto aktivity: (atletika, plavání, lyžování, sportovní hry jako házená, basketbal, fotbal, úpolové a bojové sporty – zápas, džudo, karate, atd.)
b)specializovanou – charakter těchto činností odpovídá pohybové činnosti odpovídajícího sportovního odvětví (pro tenis například koordinační cvičení na pohyb po dvorci, kondiční atletika, kondiční gymnastika)
3.2.2 Srovnání ranné specializace a koncepce tréninku odpovídajícího vývoji
Tyto dvě trenérské koncepce jsou v obsahu i metodách výrazně protichůdné. Zkušenosti dokazují, že vrcholových výkonů lze dosáhnout oběma směry. Ze seriózních rozborů ale vyplývá, že vyšší procentuelní zastoupení s vrcholnými výkony mají jedinci, kteří prošli koncepcí tréninku odpovídajícího vývoji (Perič, 2006). Častým rysem koncepce rané specializace bývá stagnace výkonnosti v určitém věku (viz. kapitola 4.1). Vrcholu výkonnosti se dosahuje dříve, již kolem 18. – 20. roku, tedy ještě před dosažením dospělosti (biologické i psychické zralosti) a také doba setrvání ve vrcholové výkonnosti není tak dlouhá. Sportovci často hovoří o „přesycení sportem“ (Dovalil, 2008, Perič, 2006).
Je proto nutné vyslovit zdrženlivé stanovisko k rané specializaci. V souvislosti se závažnými aspekty vývojovými, zdravotními a výchovnými, se tréninková praxe takto zaměřená ukazuje jako nezdůvodněná. Nalézá však stále četné stoupence v řadách trenérů, klubových funkcionářů a netrpělivých rodičů. V tenisu je tato koncepce bohužel zásadně převažující. S ohledem na uvedené poznatky a důvody je třeba tuto cestu přípravy hodnotit jako úzkou, orientující se na úspěch za každou cenu. Ve své podstatě však málo perspektivní a nevhodnou (Perič, 2006, Schönborn, 2006).
4 REALITA V DNEŠNÍ TENISOVÉ PŘÍPRAVĚ
Tenis se v poslední době radikálně mění. Vývoj jde velmi rychle dopředu, což dokazují současní elitní hráči svými výkony a již děti jsou vystavovány enormnímu psychickému tlaku, díky velmi rannému počátku výkonnostní přípravy a neadekvátní zátěži. A to bez ohledu na to, že jejich organismus a biologický vývoj tomuto modelu přípravy neodpovídají. Jednoduše řečeno, dítě není malý dospělý, dítě je prostě jen dítě. Úkolem trenéra není dostat každého svěřence do světové špičky, úkolem trenéra je dát možnost každému malému tenistovi dosáhnout svého individuálního výkonnostního maxima.
4.1 Aspekty chybného vývoje v tenisu – raná specializace
Děti, jenž velmi rychle a časně dosáhnou turnajových úspěchů, jsou často automaticky
považovány za velké talenty s velkými předpoklady pro vrcholový tenis. Protože tyto děti (okolo 6.-7. let) v podstatě od začátku hrají pouze tenis, naučí se relativně rychle techniku základních úderů. Ve spojení s faktem, že v tomto věku díky biologickým zákonitostem, využívají děti pouze omezený rejstřík úderů, hrají relativně pomalu a taktická vyzrálost není na vysoké úrovni, vyhrávají takoví jedinci většinu turnajů díky menšímu množství nevynucených chyb. Tyto děti již v tak ranném období absolvují velké množství tréninků a turnajů. Podle statistik (Grosser, Schönborn, 2008) se uvádí, že již děti ve věku 10-11 let absolvují mnohdy 80-90 turnajových zápasů za rok, což znamená ročně 25-30 turnajů. Tyto děti postrádají tak podstatný koordinační základ a všeobecnou motorickou přípravu. Jejich dlouhodobý tréninkový koncept je orientován pouze na výkon. Jinými slovy se dá říci, že na řádný, komplexní trénink již nezbývá čas. Problém jednostranného tenisově technického tréninku, a tím předčasné úzké specializace u dětí je všeobecným fenoménem. Odpadá ale při něm tak důležitý pohybový transfer. Je dokázáno, že osvojené pohybové základy a motorické dovednosti, součásti pohybů se dají automaticky přenášet z jednoho sportu do druhého, eventuelně mohou být nápomocné při vytváření nových pohybových struktur. Jinými slovy, všestranný koordinační trénink pomocí více sportů a sportovních činností je v dětském věku velmi důležitý (Grosser, Schönborn, 2008).
Zpravidla v období 14 let dochází u těchto dětí k první stagnaci. Důvody jsou následující:
- pouze jednostranně tenisově technický trénink (výuka techniky úderů, mnohdy nesprávnými metodami)
- časté tréninkové zápasy – (tzv.“sparingy“), nahrazující kondiční trénink
- velké množství turnajů (hra o body a umístění na celostátním žebříčku v ČR již od 10 let a připravuje se koncept žebříčkového umístění již pro kategorii 8 – 9 let)
- velká psychická zátěž (často již od vstupu do kategorie mladší žáci – tedy od 10let a mnohdy i dříve, již na úrovních „baby tenisu“ v 7-9letech
- absence optimálního koordinačního a kondičního tréninku (je to jednoduché, na řádný trénink nezbývá čas)
Takto vedené děti začínají v tomto kritickém období mnohdy ztrácet proti soupeřům, kteří prošli správným vývojem, tedy začínaly hrát turnaje později, jejich koordinačně – kondiční rozvoj byl bohatší a jejich psychika je stále ještě „neopotřebovaná“. Období stagnace trvá zpravidla 1-2 roky a poté sice přichází ještě druhé období výkonnostního růstu, ale organismus není na tuto zátěž dostatečně připraven a tito jedinci zůstávají pod jejich potencionálními možnostmi, hluboko pod individuálním výkonnostním maximem. Výkonnostní hranice nastává okolo 20. roku života (Schönborn, 2001).
4.1.1Syndrom vyhoření (Burn-out)
Krátce se zmíníme i o tomto jevu, který je v posledních letech velmi častým důsledkem nesprávně dlouhodobě koncipované přípravy motoricky talentovaných dětí a juniorů. Jejich předpoklady pro vrcholový tenis jsou zřejmé již od dětství. Jako tréninkový koncept se zvolí již popisovaná raná specializace. Díky tomu talentovaný jedinec převyšuje již v ranném věku ostatní děti a jeho výkonnost roste velmi rychle (viz. Obr. 2.). Díky tomu tyto děti již od 10-12 let absolvují řadu prestižních turnajů národní a mezinárodní úrovně, často a daleko cestují, pobývají i několik dní mimo domov v tuzemsku i zahraničí. To samozřejmě spolu s ambicemi rodičů, trenérů, svazových a klubových funkcionářů vede k přílišnému psychickému tlaku a stresu, jenž je na ještě mentálně nevyzrálé děti, vyvíjen. Bohužel tento tlak stoupá s každým dalším rokem tenisové kariéry a v momentu, kdy má nadějný junior udělat podstatný krok směrem do profesionálního tenisu, je již naprosto mentálně unavený a při první výrazné možnosti rezignuje. Samozřejmě, že se tento jev může dotknout i hráčů na nižších úrovních než mezinárodních. Podstatné je, že jeho příčiny jsou plně v rukou trenérů a funkcionářů. S pomocí kvalitních znalostí z oblasti systematiky sportovního tréninku a zvláštností tréninku dětí mu lze ale předejít.
4.2 Aspekty správného vývoje v tenisu
Jak již bylo uvedeno v obecné části o správném modelu tréninku (kapitola 3.2), nejdůležitějším krokem správného vývoje je počáteční velmi různorodá všestranná sportovní příprava. Pro tenis – velmi náročný koordinační sport, platí, že právě u dětí v mladším školním věku je nutné a zásadní rozvíjet koordinační a rychlostní schopnosti, což se v pozdějším období specializovaného tréninku velmi příznivě projeví při řešení složitých motorických a taktických situací. Z hlediska techniky by do 11 – 12 let měla být založena většina úderů (nejen základních). Trénovat by se měly nejen základní herní situace, ale systematicky i komplexní situace, což vede samozřejmě k vytvoření velmi široké a pestré základny pohybů, které se budou dále rozvíjet v dalších etapách tréninku (Grosser, Schönborn, 2008).