Kategorie mladší žáci
V posledním čísle Tennis Areny jsme opustili kategorii dětí do věku 9 let (babytenis) a v tomto vydání se budeme věnovat kategorii navazující – mladším žákům. Jestliže kategorie babytenisu byla počátkem pro položení zdravého základu pozdější perspektivy, kategorie 10-12let je prvním rozhodujícím stupněm pro další perspektivní růst výkonnosti. Chyby, které se v tomto období udělají, mohou být později limitem v nárůstu výkonnosti. Do popředí se dostává specifický tenisový trénink a zároveň se kondiční příprava začíná více přizpůsobovat specifickým požadavkům tenisu.
Charakteristika z hlediska věkové kategorie, přechod z babytenisu do první žákovské kategorie
Délka kategorie mladší žáci je tři roky. Jako ideálnější by se nabízelo posunutí kategorie o rok na 11-12let. Z hlediska vývoje by to bylo optimálnější, protože při současném rozdělení jsou tři roky v tomto dětském věku velmi dlouhé. Neříkám, že to je neřešitelné, ostatně jeho zastánci budou tvrdit, že v tomto systému vyrostlo mnoho dobrých hráčů, tak proč ho měnit. Je třeba ale dodat, že nikdy nebylo prostředí dětského tenisu tak agresívní a uspěchané touhou po raných úspěších jako dnes. O to obtížnější je pro mnohé rodiče se orientovat. Ostatně přechod z babytenisu (kde se hraje na krátký set, turnaj trvá den a dítě si vždy zahraje několik utkání, tedy z tréninkového pohledu ideální stav), do kategorie kde je možné potkat 12 letého hráče, kterému nastupuje puberta, je sám o sobě velmi těžký. Rozdíly v tělesné konstituci i mentálních aspektech jsou mezi 10 a 12letými dětmi velmi značné. A to je hlavní důvod pro zamyšlení se nad zkrácením kategorie.
Obecná charakteristika období z hlediska vývoje
- biologická a psychická vyrovnanost napomáhá k rozvoji motorickému
- po stránce somatické – období druhé plnosti (od 7 let do 11 u dívek a 12 u chlapců) – proporcionální přibývání podkožního tuku, liší se dívčí a chlapecká postava
- zlepšuje se psychická činnost, formuje se záměrná pozornost a paměť, vytváří se vyšší city, zdokonaluje se sebeovládání, dítě si osvojuje morální normy (osvojení zásad fair play), uznává většinou autoritu rodičů/trenéra
- z hlediska vývoje myšlení jde v mladším školním věku o stádium konkrétních operací (logické usuzování se týká stále jen konkrétních věcí a jevů, které si lze názorně představit, v závěru období lze u některých jedinců očekávat perzistentní chování – tedy náznaky cílené snahy dosáhnout úspěch)
- druhá polovina tohoto období (9,10,11 let u chlapců a 8-10 u děvčat) – jsou schopny nejoptimálnějšího motorického vývoje – „zlatý věk motorického učení“ – senzitivní období pro motorické učení – především pro rozvoj celého komplexu koordinačních schopností s využitím přirozeného nárůstu kondičních schopností (zejména však reakční a frekvenční rychlosti
- velké pokroky jsou vykazovány přirozeně také v nervosvalové koordinaci
- oproti tomu není dobré rozvíjet anaerobně-laktátovou kapacitu (dlouhé zátěže do maxima), neb na ně není dítě připraveno jak fyzicky, tak psychicky
Varovné momenty z reality
- trénuje se pouze tenis, ostatní, zejména kondiční aktivity mnohdy zůstávají v ústraní
- děti hrají mnoho turnajů, nebo neadekvátní obtížnost (z toho vyplívá nastupující důležitost správné volby turnajů)
- mnoho rodičů a trenérů se velmi orientuje na okamžitý výsledek, což je bohužel v rozporu s perspektivním plánem optimálního vývoje (vliv motivace je základem jakékoli činnosti)
- technika je mnohdy trénována pouze jako samostatný segment bez další návaznosti na situačním využití nebo naopak není přikládán podstatný význam biomechanickým zákonitostem, což může v dalším vývoji omezovat další perspektivu hráče
Technika
Již víme, že z hlediska senzitivního období pro ideální rozvoj koordinace, je nutné do cca 12let uzavřít nácvik základních úderových technik (lift, topspin, drive, spodní rotace na forhendu i bekhendu, volej, kraťas, podání s horní a boční rotací), které by měly být na úrovni věku použitelné v utkání.
Avšak samotná technická dovednost není ještě zárukou její použitelnosti v utkání. K tomu je třeba tzv. situačního tréninku techniky, který se již v žákovské kategorii musí zařazovat pravidelně do tréninku. To znamená, že se nabyté technické dovednosti učí hráč používat v konkrétních herních situacích. Pro názornost může sloužit následující typický příklad: děti se učí techniku voleje, k tomu i náběh k síti po nahrávce trenéra, ale je třeba rozvíjet právě i momenty kdy naběhnout a zároveň se učit i konkrétní individuální reakci na obranou akci soupeře, správně se rozhodnout. Nabízí se například cvičení na polovině dvorce rozšířené o prostor na čtyřhru, kdy jeden hráč po vlastní rozehrávce nabíhá k síti a druhý se úderem po dopadu brání. Je to samozřejmě jednoduchý příklad, ale plně funkční a objasňující princip situačního tréninku – tedy vytvořit konkrétní zápasovou situaci (více či méně složitou, podle individuální herní úrovně), krátce, konkrétně hráče instruovat a nechat ho samotného pokusit se s ní vyrovnat. Samozřejmě v průběhu cvičení je třeba dětem pomáhat taktickými radami, ale zároveň je třeba je nechat kreativně jednat a tím rozvíjet jejich schopnost rozhodování. Podle úrovně zvládnutí dovednosti a situace lze cvičení obměnit, respektive přidat na obtížnosti třeba tím, že hráči zahajují výměnou od základní čáry a nabíhá se po kratším míči.
Taktika
Hráč, který zvládá adekvátně věku výše uvedené úderové techniky, zdokonaluje následující taktické a herní situace:
- směr úderů (hrát zpět odkud míč přilétl, z lajny kros, a nejtěžší – z krosu lajnu)
- hra ve výhodě a pod tlakem
- v návaznosti na to délka úderů (v obou případech)
- Zpomalení výměny úderem se spodní rotací nebo vysokým topspinovým míčem
- „vytváření úhlů“ – tedy topspinové údery ven z dvorce (v návaznosti na to v kombinaci s dlouhým úderem do opačné poloviny dvorce)
- Využití forhendu na 2/3 dvorce
- Hra uvnitř dvorce a přechod k síti – přestože v mladším věku je tato taktická varianta, díky fyzickým limitům, neúčinná a málo použitelná, přesto je mnoho důvodů, proč ji pravidelně zařazovat (technika náběhu, zdokonalování útočného úderu a všech druhů volejů, hlavně však orientace uvnitř dvorce, pokrývání kurtu a intuitivní jednání hráče, předvídání)
Dá se uvést mnoho dalších činností, nicméně považuji tyto za jedny z nejdůležitějších pro následující perspektivní rozvoj hráče. Základním předpokladem pro taktický trénink je zvládnutí dané úderové techniky. Jednoduše řečeno: Taktika je úzce spjatá s technickou způsobilostí. Za všechny uvedu jeden častý příklad špatně používaného situačního a taktického cvičení: Hráč má na forhendu „přetočené“ držení, tedy extrémní západní forhendové a učí se hrát drive (přímější úder hraný shora, místo zásahu míče je ve výšce mezi bokem a rameny). S uvedeným držením ale není schopen tento úder zahrát jinak než se silným liftem – tedy ne přímočaře a rychle. V takovou chvíli má však situační a taktický trénink kontraproduktivní účinek. Náprava by měla přijít nejdříve se změnou držení na polozápadní forhendové. Pak by taktická situace, při které by například hráč útočil z vyššího míče před kulminačním bodem a nabíhal k síti, měla rozvíjející charakter.