Úskalí v přípravě minitenistů
V prvním letošním dvojčísle Tennis Areny jsme zahájili seriál o progresivním tréninku od počátku přípravy po vstup do juniorské kategorie. Jeho smyslem je sumarizovat základní informace o tréninku dětí v jednotlivých věkových kategoriích a naznačit tím ideální cestu. Tentokrát jsou tématem úskalí v přípravě minitenistů, na která by si měli trenéři i aktivní rodiče malých tenistů dát pozor.
1/ »Šikovnost« jako problém. Jde o úroveň vrozených dispozic, zejména v oblasti koordinačních schopností (dědičná závislost je nízká, tedy i pohybově nenadaný rodič může mít pohybově talentované dítě), a také o úroveň motorické docility – schopnosti učit se novým pohybovým vzorcům. Jednoduše řečeno: šikovné dítě se naučí cokoli za velmi krátkou dobu, tedy i špatné pohybové návyky. Když tento fakt promítneme do praxe, musíme si uvědomit důležitost nácviku správné techniky úderů, ale také dalších, pro tenis důležitých, základních dovedností (například: percepce a reakce na míč, rytmus, rovnováha, práce nohou, krátkodobá koncentrace atd.) již v počátcích výchovy – v minitenisu.
2/ Nutnost pozorně sledovat vývoj držení. Při nedůrazné kontrole dochází k posouvání forhendového držení do pozice extrémního západního, bekhend pak děti často hrají bez změny, tedy pravou rukou ponechají západní forhendové a levou mají také v pozici extrémního západního držení (podhmat oběma rukama). Příčinou je fenomén tzv. adaptace neboli přizpůsobení se vzniklým podmínkám. Děti se podvědomě snaží při utkáních nebo samostatné hře dostat míč pod kontrolu, což vede u forhendu k výše uvedené změně držení, u bekhendu si pro zjednodušení situace a při nedostatku času dítě přestane držení často měnit a ponechává forhendové. Pozor: týká se to hlavně šikovných dětí a více chlapců; ti se přizpůsobí rychleji, jsou přirozeně kreativnější a bojovnější než dívky; často se snaží vyhrát bod za každou cenu a vzhledem k věku a mentální nevyzrálosti nemohou vnímat téměř žádnou zpětnou vazbu, aby si uvědomovali dopady eventuálních změn v technice.
3/ Respektovat věk dítěte. Teorie učí, že kalendářní věk není tím hlavním popisným faktorem pro trenéry a praxe to dokazuje. Kalendářní věk určuje pouze a jedině rozdělení do věkových kategorií. Trenéra však musí jednoznačně zajímat věk mentální a biologický. Oba tyto faktory pomohou lépe dítěti porozumět, zvolit tempo tréninkového postupu a hlavně neporovnávat ho s ostatními. Každý je individualita, a tak bychom měli přistupovat i ke svěřencům. Je to těžké a vyžaduje to mnoho znalostí a zkušenosti, nicméně patří to k nutné výbavě trenéra. A proč je mentální a kalendářní věk tak důležitý? Vývoj dítěte se může v mnohém lišit, což není nic výjimečného. Jak biologicky, tak mentálně může být jedinec akcelerovaný nebo retardovaný, tedy vzhledem k průměru buď napřed nebo pozadu. Pro nás, trenéry, to znamená následující: v praxi se setkáme například s šestiletým minitenistou, který je ale větší a silnější než ostatní (biologicky akcelerovaný, vypadá jako sedmi- či osmiletý), a stejně tak s jiným, který je menší a slabší, vypadající a chovající se jako pětiletý (biologicky opožděný). Pokud bychom k oběma přistupovali stejně, pouze na základě kalendářního věku, dělali bychom chybu. V podstatě bychom trénovali stejně dítě, kterému je v krajním případě vlastně 5, respektive 8 let. Stejně tak často potkáváme rozdíly v mentálním věku. Princip je stejný jako výše zmíněný popis. V tréninkové praxi jde o to, že je třeba přihlédnout ke skutečnému věku dítěte a podle toho volit tréninkové prostředky a tempo přípravy. Týká se to například přechodu z minitenisového na standardní dvorec. Respektujme tedy skutečný věk dítěte a nespěchejme. Stejně tak nespěchejme s pořizováním větších raket. Délka rakety se neurčuje pouze podle věku nebo výšky (jak často výrobci doporučují), ale zejména podle úrovně technických dovedností a konstituce dítěte! Vím, od větší to lépe letí; slyším to nadšení rodičů i trenérů často. Ale je na to zápěstí připravené? Nezkazí větší raketa techniku? A je nutné, aby to malému dítěti lépe letělo? Zamyslete se nad tím, odpověď je nasnadě.
4/ Trénikový objem a pestrost tréninku. Věřím, že v počátcích této kategorie není přehnaný tréninkový objem tím největším problémem. Častější chybou je jednostrannost a malá pestrost tréninku. Je pravdou, že z hlediska adaptačních mechanismů povede jednostranný monotónní trénink forhendu a bekhendu k výrazně lepší úderové jistotě již v tomto věku a tím i ke zdánlivě perspektivnější hře – ale za jakou cenu? Bude to na úkor rozvoje variability, anticipace, rozhodování a hlavně počátků situačního jednání. Právě zde již platí, že »uměle« vytvořené výsledky nejsou tím, co bychom měli sledovat. Samozřejmě, že dítě, které bude trénovat optimálně, bez snahy o okamžité výsledky, bude proti ostatním, absolvujícím trénink velmi rané úderové jistoty, zpočátku znevýhodněno. Ale naším úkolem je vytvořit podmínky pro budoucí perspektivní rozvoj hráče a ne vychovat minitenisovou hvězdu.
A jak je to s tréninkem u šikovnějších a méně šikovných dětí? Co se užitých tréninkových prostředků týká, je zde rozdíl. Pohybově zdatnější děti postupují tréninkem rychleji. Proto je potřeba neustále reagovat a zahrnovat takové děti stále novými motorickými podněty. Ne tedy zůstat pouze u forhendu a bekhendu. Pohybově nadané děti totiž oplývají vysokou úrovní tzv. koordinační kapacity – tedy schopností zapamatovat si relativně rychle velké množství pohybových struktur. Naopak dětem méně šikovným by takový trénink mnoho dobrého nepřinesl. Jejich koordinační kapacita není na takové úrovni a proto by se množství nových pohybových podnětů dostatečně »neuchytilo«. Jednoduše řečeno, vznikl by jim z toho všeho zmatek. V takovém případě se postupuje pomaleji a skutečně se více využívá stereotypnějšího druhu tréninku – tedy více opakování jednotlivých standardních úderových vzorců.
Týdenní tréninkový objem lze průměrovat takto (avšak v žádném případě neberte tato časová doporučení jako dogma):
První fáze: Počátek přípravy, seznamování s tréninkovým prostředím a kolektivem, hra a zábava jsou na prvním místě (a po celou dobu mini- a babytenisu bude); 2 tréninky týdně dlouhé 45 minut, skupinka 3-5 dětí, obsahem jsou prostředky pro rozvoj zejména obecné koordinace, jakékoliv pohybové vzorce jsou zpočátku vhodné. Důležité je využívání tréninkových pomůcek (i podle toho si rodič může udělat náhled na trenéra, zda si dá práci s přípravou na trénink), pestrost tréninku je na prvním místě.
Druhá fáze: Pokračování všeobecné koordinační průpravy, počátek nácviku techniky základních úderů, učení základním tréninkovým návykům (rozcvičení, samostatnost v plnění jednoduchých úkolů, vyklusání po tréninku, koordinační cvičení jako opakování z tréninkové jednotky apod.); 2-3 tréninky týdně, délka 45-60 minut.
Třetí fáze: Zdokonalování techniky, všeobecná i speciální koordinace, dva skupinové tréninky, třetí ve dvojici nebo 30-45 minut samostatně. Nepravidelné zařazení společného »zápasového« tréninku navíc pro postupný nácvik utkání.
Čtvrtá fáze: Přechod na větší kurt (babytenis), trénink 3-4x týdně (příklad: 2x skupinový, 1x dvojice, 1x samostatný). Obsah: technika všech základních úderů, pokračující komplexní rozvoj koordinačních schopností, rozvoj rychlosti. Délka tréninků: skupinový 60-90 minut, ve dvojici 60-75 minut, samostatný 45-60 minut.
Obecná doporučení: Od druhé fáze je třeba oddělit samotný trénink a »něco navíc«, tedy pokračující rozvoj samostatnosti v přípravě formou naučeného komplexního rozcvičení, základů strečinku po zátěži či »potréninkového« utkání. Celkový čas tréninku pak vychází až na 90 minut, ale není třeba mít strach z přetrénování či psychické únavy, různorodá náplň a většinou přirozená chuť soutěžit je dostatečným impulsem a motivací.
Závěr: Správné technické návyky už od počátku výchovy mohou usnadnit další vývoj techniky. Zamezí také pozdějším nutným korekcím, i když se jim nelze vždy vyhnout; každý z nás má svoji vnitřní představu o daném pohybu a disponuje určitými koordinačně-kondičními předpoklady. I proto není správné, když vidíme u hráčů jednoho trenéra vždy stejnou techniku. Každý hráč je individualita a není třeba snažit se docílit ideální techniky podle jedné šablony, mnohdy násilně a urputně. Smyslem je využít pro optimální techniku co nejvíc přirozenost pohybu a učit, až když je to opravdu nutné. Není třeba zasloužit si honorář nadměrným instruováním, naopak – čím méně trenér mluví, tím lépe (pravda, u nejmenších dětí je třeba instruovat více než u větších dětí).
Také volba trenéra je velmi důležitá. Týká se samozřejmě rodičů. V poslední době je čím dál obvyklejší varianta, že dítě trénuje u několika trenérů současně či přechází od jednoho k druhému. Velmi před tím varuji, a to zejména v počátečním období přípravy. Tak jako neexistují dva totožní hráči, neexistují ani dva stejní trenéři. Každý má svůj styl trénování a výsledkem častých změn či střídání bude jedině výsledný chaos pro dítě samotné. Tak bude totiž malý tenista vnímat celé rádoby snažení o co nejlepší tréninkové podmínky. Vybírejte tedy pozorně, na základě doporučení, výsledků, ale i alespoň krátkodobého pozorování. Jako i v jiných profesích je na prvním místě sledovaných předpokladů hlavně osobní přístup, zájem a zápal pro věc. Zní to jako klišé, ale v oblasti sportu jde o zásadní podmínku úspěšného profesního růstu, tedy i kvality.
Zákonitosti výchovy nejmenších hráčů jsou velmi podstatné, neboť významně ovlivňují další sportovní a výkonnostní vývoj hráče. V praxi se často setkávám s názorem, že »opravdové« trénování začíná až později, u dětí ve věku 12-14 let. Opak je pravdou! Bez správného základu bude už v tomto věku nutné hledat kompromisy, příčiny chybných technik či špatných návyků. A to bude přípravu negativně ovlivňovat a brzdit. Nelze zaměňovat důležitost počátků přípravy s důrazem na výsledky.
Samozřejmě, že počáteční tréninkové období musí probíhat absolutně bez jakékoli psychické zátěže jak ze strany trenéra, tak rodičů. Tenis samotný bude časem velmi psychicky náročný, proto ho nebudeme dětem dělat ještě těžší. Když někoho naučíme špatný forhend, stále existuje šance, že za určitých podmínek ho v budoucnu dokážeme opravit. Když však unavíme psychiku, pravděpodobně žádná šance na reparát nepřijde. Stojí za zmínku, že podle výzkumu ITF jsou rodiče příčinou nadměrného stresu u dětí až ze 60 %! Dovolím si jedno moudro, které mi vštěpovala babička: Vždy zvaž, co řekneš, protože už to nebudeš moci vzít zpátky. Až budete chtít kritizovat potomka či svěřence, třeba po prohraném utkání, vzpomeňte si na to.
Text: Jiří Rosol